Bylo mi asi dvanáct let, když se u nás o Vánocích pod stromečkem objevila kytara. Rodiče usoudili, že bych se měl věnovat také něčemu klidnějšímu než bylo neustálé lítání za fotbalovým míčem v létě a hokejovým pukem v zimě. Zajímavé na tom bylo, že se o naší rodině rozhodně nedalo říct, že byla hudebně zaměřená. Maminka sice krásně zpívala a desítky let působila ve sboru v kostele, ale tatínek neuměl ani pískat, za to byl svého času velmi dobrým fotbalistou. Jejich záměr se tak naplňoval jen velmi pozvolna.

V závěru devítiletky jsem na školních výletech sem tam sice nějakou píseň zahrál, ale o intenzivnějším směřováním ke kulturním činnostem, na úkor sportu, nemohlo být ani řeči. Přišla střední škola a s ní i první lásky a také poznatek, že se dívkám písničky u kytary líbí. Již tehdy jsem si psal hudbu i texty, které odrážely mé osobní prožitky.

Na Vysoké škole dopravní v Žilině jsem si při studentských večírcích na kolejích ověřil, že i spolužákům, kteří byli muzikantsky mnohem zdatnější, se mé písně zdají zajímavé. A také spolužačkám se některé "citově hlubší" líbily. A i to mě motivovalo dále písničky skládat.

A po státnicích tu najednou byl ten život se všemi svými krásami, výzvami, riziky, zklamáním a vším, co k životu patří. Pestrost osobních prožitků se tak promítala do písniček, ve kterých jsem se, se vším co přicházelo, mohl snáze vyrovnávat. Ať to byla radost a štěstí nebo také smutek a trápení.

Mnoho z toho je také součástí alba Akvárium. Každá písnička je malým příběhem z mého osobního života. Přál bych si, abyste jako posluchači spolu se mnou mohli prožívat všechnu pestrost událostí života a strávili s písničkami pohodové chvíle. Jako celek potom album nemohlo mít, pro jeho charakter, jiný název než Akvárium.